Konec švédské okupace Jihlavy
3. 1. 2011
Všechna jara bývají stejná. Zbytky sněhu při okrajích cest. Potůčky vody a bláto. Vůně otevírající se země. Za mohutným pásem chladných kamenných hradeb je klid. Kouř z komínů stoupá líně vzhůru k nebi. Kdo nemusí nevychází z teplé jizby. Je ráno 11. března 1645. Pekaři pečou chléb a lidé si modlí pod klenbou některého ze zdejších kostelů. Den probíhá jako každý jiný. Přichází třetí hodina odpolední a spolu s ní první švédská posádka pod vedením generálmajora Wittenberga. Město má na vybranou: bránit se nebo kapitulovat. Bez jakékoliv posádky se rozhoduje pro obranu. Švédové se zmocňují Špitálského předměstí na severu a chystají děla. Jihlavští na hradbách jsou svědky prvních demolicí domů a stodol. Bude válka. Bude strašná válka. Předzvěstí je ono strašné ticho s řadou vyjednávání na obou stranách. A pak se to stalo. Nikdo neví jak. Následujícího dne 13. března 1645 dopoledne po desáté hodině někdo opomněl zvednout padací most u Špitálské brány a toho využili švédští vojáci ke vstupu do města. Bez jediného výstřelu jim padla k nohám městská pevnost Jihlava.Třicetiletá válka. Třicetileté utrpení všeho lidu před i za hradbami měst. Píše se rok 1639 a po Čechách bubnuje švédské vojsko pod vedením generála Banera. Jihlavská pevnost čeká na první válečný střet. Nedočká se. Uplyne pár let a roku 1642 okupují Švédové tentokrát i Moravu a obsazují Olomouc. Generál Torstenson vede jednu úspěšnou bitvu za druhou. Začátkem roku 1645 slaví vítězství u Jankova a hodlá si podrobit i opevněnou Jihlavu a Brno. Do největší jihlavské tragédie už zbývají jen dny.